6.6.

6. června 2007 v 23:54 | marmar |  každodennost(deník)
.......Začnu částí knihy..Plechový bubínek, která osvětluje mé pocity...Oskarův první den ve škole nastal takto.............Místnost byla plná chlapců mého věku. Maminky chlapců se opíraly o zeď proti okenní frontě a držely za zkříeznými pažemi tradiční pestré, nahoře hedvábným papírem pokryté kornouty pro prvňáčk, které čněly nade mnou. I moje mamka nesla takový kornout. Když jsem s ní za ruku vstoupil, rozesml se ten nárudek, jakož i jeho matky. Jakéhosi tlouštíka, který mi chtěl zabubnovat na buben, jsem musel, nechtěl-li jsem rozezpívat sklo, párkrát kopnout do holeně, načež se ten holomek svalil, frizůrou se udeřil o lavici a mamka mi dala jednu za ucho. Holomek křičel. Já jsem ovšem nekřičel, protože jsem křičíval jen tehdy, když mi někdo vzal můj bubínek. .......Opěradlo určené pro záda chránilo Oskarův týl. Za brebentili, hulákali, smáli se, brečeli a řádili moji takzvaní spolužáci. Házel po mně papírovými koulemi, avšak já se neotočil, pokládal jsem ty cílevědomé mraky za estetičtější než pohled na hordu šklebících se, dočista potrhlých neotesanců. ................
.......Oskar začal bubnovat na svůj bubínek, učitelka se mu snažila sebrat jeho bubínek.....a zde přichází další zajímavá věta.....................co to děvče dělalo....na chviličku vypadala jako nikoli nesympatické starší děvče, které zapomenulo na své učitelské povolání a uniká své existenční karikatuře, stává se lidským, to jest dětským, zvědavým, mnohovrstvým, amorálním.......
Dnes jsme instalovali naší semestrální práci, ne, že by bylo o co stát.....ale v tomhle případě o to vlastně vůbec nejde.....jsme ve vývoji učení a jen hlupák by se domníval, že zde budou stát hotový výrozci s jasnou představou o světě...jistě chyběla nám osobnost, jakožto ani my nejsme žádné silné osobnosti.......a je to podstatné? Ani to není v životě podstatné.....je důležité přece především umět si vybírat......Den po té pokračoval v nudném tónu. Tak trochu jsem se těšila, že bude vše ve schonu a já pocítím ten užasný pocit vrušení té výroby....té prapodivné nervozity, jak všechno dopadne.....tentokrát mně to vlastně vůbec nezajímalo. Veverková povzdychávající pod tíhou jejího brzkého přírůstku dodávala té rutině ještě trošku punc desorientace a disharmonie. Švelení papírů s příměsí odtrhávání a znovu přilepování naplnil místnost mravenčím ruchem. Královna lehce pohladila břicho. Obličej odulý a unavený pohled dohlížel na to pilné mraveniště. S lidskou sdílností se snažila o vzájemné dotyky tykadly. Mé tykadla byla však rozechvělá a mírně srolovaná do ruličky tak, že se dotýkaly země a tak tydle letmé dotyky vyšly do prázdna. Po tom všem konání jsme si sedly s Verčou a Petrou před školu a zapálily si. Bylo krásně teplo mírně pod mrakem. Tam jsem proseděla rovnou hodinu. Několikrát se navracejíc do budovy nahoru ke klauzurám a zpět. Nakonec se přece jen sešly naše nohy ve stejném rytmu a vyšly jsme já a Petra spolu s Majdou z budovy. Tak jsme v rytmické chůzy pokračovaly až k domu. Majda plná zcela nových zážitků, čistých bez poskvrny. Celý svět, celá ta bohéma, celý ten povrchní svět na ní vrhal své dlouhé pařáty a říkal: Pojď sem! Pojď sem! Za tančíme si čardáš! Nebo lacinou polku! A vše bylo vyřčeno jedným dechem....tak, že nemohla říct ne.......neměla čas se ani zamyslet...jen zjistit, že to existuje. Že existuje lidský kontakt, že existuje to o čem píšou v románech........ale že romány jsou odprostěné od celé té omáčky okolo - od pocitu nejistoty, od faktu a nefatku od svobodné vůle - od možnosti nejednat jako předepsaný hrdina - jednat podle sebe - bez váhání - s váháním - s výčitkami - slovy - tělem- nejednat mlčet - vstřebávat - jíst i pozdě večer. Spát s někým v posteli neznámým bez sexu - držet kytaru mezi nohama - nahý - na ulici - křičet v davu - roztáhnout ruce v davu - bez povšimnutí být i nebýt - žít i nežít........být tím vším a zároveň se ocitat opět ve společnosti, které nerozumím. Dotýkat se tykadly. To ne, to ne.......já je mám rozbité. A tím jednou či dvěmi větami mohla Majda být. Jenže už bylo pozdě nakonec, protože jsme se ocitly rohu ulice a já musela zahnout. Musely jsme se bez kontaktně rozloučit a jít si svými cestami. Den však nekončil....Tak jsem musel propiskou tlouci o stůl a pak se rozhodnout, že z Denisova domu zachráním pohanku....
.......při čemž jsem si zpívala:
Denisi.......Si-li Den - si
Ze dna si
Si-li
D-N-A to si
.....a dál, dál jsem nemohla přijít na nic. Nad, nad......
V koloběhu mi došly síly k dalšímu pozpěvování. To kolečko, polámelo se kolo-kolo kolečko.......Co se stalo kolečku? Našli jsme ho v hrobečku!
Rychle vysvobodit pohanku a rychlými skoky koloběhu zmizet.....ne, ne, nedaří se.....fotografie..tucty, fotografií, na lesklém papíře, mé mastné prstíky rychlé oči, rychle procházejí po známých fotografií v rámečku i bez na jedné fotce Markéta rozplácnutá s brýlemi.....jeden kus historie stejně jako Petra, Kateřina, Lída.......ani jedna se nenacházela v situaci poznání...přesto ty jména vyslovuji a křižuju se.
Ženy, ženy, ženy.....
...a Denis má před sebou dítě. Proč mluvím, je to hloupé. Každé mé slovo je hloupé. Každá z těch vět dodává zavitům v mozku Denise jasnou strukturu - POCHOPÍŠ! ZA PĚT LET......V pěti letém plánu.....nelze zvládnout vše...i kdyby byl sebe lépe propracovaný. Tak to není věci, které jsem potřebovala jsem pochopila.....jiné kolem mně protekly. Další byly jen konstatování a fakt......slova to jsou jen.......nic.....Chodíš často ven, stejně jako moje babička......užíváte si slunce. Krásného dne......svět vám příjde užasný. Žijete ve svých světech na hony vzdálených skutečnosti. Ona stará ty starý......Snílovsky tak trochu nepochopeni až do své smrti......a především proč vás spojuji, kvůli vaší štědrosti....toť vše......kvůli té, proč svojí babičku zbožňuji.......stejně jako tebe........ačkoliv od ní bych se nechala objímat padesátkrát denně...ačkoliv její svět plně toleruji.....a tebe ne....Tedy ukořisťuji pohanku a zanechávám svojí kolobrndu - tedy tvojí v tvém příbytku.........Ještě si na bytě udělám pohanku...vnitřní pláč je utišen...koloběžkou od Kateřiny. Kolem řeky, nahoru zahnout doleva a už jsem zde za výlohou nové "galerie" leží malé usměvavé jednohubky. Ve dveřích stojí stejně usmívající se a stejně smutná Kateřina jiná zrzavá, drahá Kateřina s copánkem na stranu. Volá: Ne! Ne! Ještě ne! Ustájím si zde jen koloběžku a vydávám se na nadraží, abych je při té choulostívé situaci výroby prazvláštního moštu nerušila. Při čemž podkávám roj cyklistů, hlouček tří cizinců s rybářskými čepkami......Zdrastvujťa chudožniik! Abych na nádraží po koupy krabičky cigaret potkala ještě jiný hlouček a zde se jako zmije vyhřívala na slunci. Než jsme došli na vernisáž. Vitríny s jednohubkami se vyprázdnily, i můj pocit.........i můj pocit.......celkový pocit je vyprázdnění...Ach!Mám říct pravdu..že to celé je jen psaní do předem připravených řádku....ano.......je....to přeci k tomu patří...Nejdříve se všichni naučíme psát stejně a potom teprve si každý osvojíme své vlastní písmo........Musela jsem to přeci jen říct Kateřině, že se mi to celé zdá strašně povrchní........A vždyť to tak je a nechce to ničím jiným být.....a jak jinak uvést prostor než odlehčeně?
Přesto se zde necítím dobře a obkružuji místnost, jak žralok. Odejít? NE.......nechce se mi doufám, doufám, doufám....nic nenastává žádné propojení....plochá slova.......dnes to nepůjde vzdávám to až v 9 hodin....Vytahuji svého oře. Odjíždím již z skoro prázdného prostoru......Dolů k řece opláchout si nohy....a začíst se do Plecháče......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bělda bělda | Web | 8. června 2007 v 10:05 | Reagovat

kdysi jsem byl zamilovan.. uz jsou to treba 3 roky.. ale byl jsem znovuzamilovan, po te, co jsem se rozesel s divkou, s kterou sem byl 4 roky..

jenze s tou novou divkou jsme si nerozumeli.. ukazalo se to po tydnu, vyvrcholilo to po 2 mesicich. a ja byl smutny, zhrzeny, plakal jsem slzy i plakal jsem uvnitr..

a pak, po nejakem tom mesici, jsem se znovu zamiloval.. a zase po tydnech me zaclo dochazet - jezis, vzdyt ja se s ni jen hadam.. to neni ono...

a uvedomil jsem si, ze nejradeji ted vzpominam na tu dobu, kdy jsem byl sam a zhzen. clovek je otevren, clovek citi, clovek ZIJE, i kdyz ma pocit, ze je zcela mrtvy a zniceny..

uzivej si to, markeet, nez zase prijde ta doba, kdy svobodna nebudes. mam te rad. Denis

2 marmar marmar | 8. června 2007 v 23:20 | Reagovat

víš, já jsem stejně tak svobodná jako nesvobodná........před pár dny jsem se stala svobodná v nějakém ohledu.......bylo to jen konstatování věci, která probíhá třeba 2 roky...od té doby, co jsem odjela od sestry a poznala život o samotě....jenže dříve jsem byla svobodná ve svém okolí....ale tady, tady jsem se tomu prostředí dosti podřizovala......takže naše odloučení je druhem svobody stejně jako nesvobody........

3 Amartuvshin Amartuvshin | E-mail | Web | 1. března 2012 v 14:34 | Reagovat

Pěkný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama