Žalm 31

17. prosince 2006 v 17:14 | Ivan Diviš |  ulity těch druhých
Pojednou se zešeřilo prázdné, bídné nebe:
zemi, tu jsem ale cítil pod nohama:
pojednou se rozsvítilo nebe rozmarýnové:
země však mi rozkvétala pod nohama.
Pukala ti země pod nohama?
To jaks po ní dusal protézou?
Máš jen jednu nohu, de facto jsi mrzák,
de facto jsi vrána střelená...
V jednonoze tkví tvé rozhodnutí:
rozhodnout sám ze svobody? - nic.
Pouze peklec smí potvrdit tvá pnutí,
žádný Dante, ani Byron víc -
Zevšad vrhali se kvapem na člověka:
na chicagských jatkách´s nedělal?
Všichni národové v staré, prsní zbroji
v šturmu na iluzi zvanou Svatý Grál.
Nestarej se: moje pře je stará:
vedle v místnosti se zlatem chvěje Říp,
chlapec, děvčátko, odkudsi od Pindara
vyrážejí na pochod, snad vyzbrojeni líp....
Pojednou se rozsvítilo prázdné, bídne nebe:
zemi, tu jsem cítil pod nohama:
pojednou kvit rozmarýn, viděl jsem
poezie krásná, stydná, samosama...............
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markeťák Markeťák | 17. prosince 2006 v 18:30 | Reagovat

super je na čase se zbavit touhy......věř poezii, věř......dnes nejsi dohola, dnes si svlečená

2 Markéta Markéta | 17. prosince 2006 v 18:31 | Reagovat

No, Diviš je pro mně novum....ale moje bývalá spolubydla ho zbožňovala

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama